Zprvu to vypadalo jako učebnicová definice růstových bolestí. Jenže pak se přidala zvýšená teplota, která trvala několik dní a bolesti nožiček sílily ve dne v noci. O spánku nebyla řeč, nurofeny nezabíraly.

Naše tříletá Ejminka, jak Anně-Marii od narození říkáme, není žádná plačka a to, že se někde uhodila nebo škrábla, jsme v minulosti zjistili až z modřin nebo odřenin. Od narození je to bojovnice. Nikdy ani nepípla. V tomto období se ale z občasného spánku budila s hlasitým sténáním bolestí a když už jediné, co stále dokola v agonii a s pláčem opakovala byla slova “Já už nechci, aby mě bolely nožičky! Já už nechci, aby mě bolely nožičky!” nebo jen “Já chci spinkat! Já chci spinkat”, tak jsme dali bylinné mastičky stranou, sbalili se a vyrazili na dětskou pohotovost do Motola.

Aby bylo jasno, tomuto kroku předcházelo ještě dvoutýdenní období, kdy jsme několikrát navštívili naši pediatričku, proběhly různé rozbory krve, plazmování a Bicom. O přírodních preparátech nemluvě. Zkrátka jsme udělali, co bylo v našich silách, abychom s dcerkou nemuseli do nemocnice. Jenže když už jsme všechny známé zbraně použili a žádná z nich nezabrala, jelo se do Motola. Po úvodních rozborech, RTG a pěti hodinách na pohotovosti si nás v Motole rovnou nechali. Vzhledem k tomu, že manželka kojí našeho čtyřměsíčního syna, jsem tam s Ejminkou přirozeně zůstal já, táta.

Ve středu nás hospitalizovali na pediatrii, udělali všechny možné rozbory, rentgeny i magnetickou rezonanci, zavedli Ejmince kanylky a v pátek nás převeleli na hemato-onkologii. Noční můra každého rodiče se nám začínala zhmotňovat před očima. V tuto chvíli (pátek) ještě nebylo nic potvrzeného, krev měla Ejminka bez nálezů, takže jsem protestoval. “Tady nemáme co dělat! Sem nepatříme! To je omyl!” To všechno si ode mě sestry a doktorky musely vyslechnout, protože jsem tuto, zatím jen teoretickou možnost, odmítal přijmout.

V pondělí šla Ejminka na odběr kostní dřeně, kde jí naměřili přes 90% blastů (onko buněk) a byla diagnostikována akutní lymfoblastická leukémie. S manželkou se nám během onoho pohovoru zatmívalo před očima a já do dneška nevím, co od vyřčení té diagnózy po zbytek sezení paní doktorka říkala. Něco o studii, chemoterapii, úspěšnosti … Naše noční můra se v celé své ošklivosti stala realitou. Sen, ze kterého se ne a ne probudit mi pištěl neustále v uších. Na hemato-onkologickém oddělení jsme tedy zůstali, teď už jsme tam patřili.

Po několika konzultacích s doktory, neustávajících modlitbách za vyšší vedení a zdraví naší dcery jsme se se ženou rozhodli jít cestou léčby, která nám byla Motolem nabídnuta. I přesto, že máme v rodině k alternativní medicíně velice blízko, šla alternativní cesta v tuto chvíli stranou. Tito doktoři evidentně vědí, co dělají a mají výborné výsledky. Navíc akutní rakovina kostní dřeně není chřipka. Jsem si vědom toho, že každá nemoc je komplexnější problém než jenom její fyzický projev, ale toto bylo akutní a jednalo se o život naší milované dcerky. Nebyl čas na pokusy. S pokorou a vděkem za moderní medicínu, přistoupili jsme na navrhovanou léčbu. V tuto chvíli máme za sebou téměř tři týdny života na jiné planetě. Krmíme dcerku kortikoidy, jezdíme na chemoterapie, dcerka podstupuje lumbální punkce a do tělíčka jí k srdci byl zaveden centrální žilní katetr. A nám začínají docházet praktické souvislosti tohoto žití, protože na této onko planetě budeme žít ještě téměř rok a když vše půjde dobře, Ejminka se brzy uzdraví.

Posledních 12 let jsem pracoval v Anglii jako pečovatel, kde jsem se staral o vozíčkáře qadruplegiky (ochrnutí od ramen níž). To muselo skončit, abych se mohl starat o onkologicky nemocnou tříletou dcerku. Bohužel ale nemám z anglické ani z české státní správy sociálního zabezpečení nárok na jakýkoli příspěvek nebo finanční podporu. Anglie, i přesto, že jsem tam 12 let platil zdravotní a sociální pojištění, mě odmítá, protože tam nebydlím. Český sociální systém mě odmítá proto, že jsem 12 let platil sociální a zdravotní pojištění v Anglii. Manželka je na mateřské, kojí a stará se o čtyřměsíční miminko. Meditační koncerty, tvůrčí dílny a práci s tibetskými mísami covid dokonale zastavil, takže ani odtud příjmy neplynou. Jenže jíst se musí, výdaje spojené s léčbou dcerky jsou nadstandartní a hypotéka nepočká.

Naštěstí existují dobré duše, které nám v naší nelehké situaci nabídli pomocnou ruku. Dobré duše z nadace Karma srdcem nám nabídli pomoc při uspořádání sbírky na Ejminku, její léčbu a provoz naší rodiny v tomto extrémně zátěžovém období. Sami bychom nevěděli, kde začít a jsme jim proto za tuto pomoc velmi, velmi vděčni a zavázáni.

Dobré duše ale naštěstí nejsou jen v nadaci Karma srdcem, a proto bychom vás, dobré duše, touto cestou chtěli co nejpokorněji požádat o finanční pomoc. Ať už pravidelnou či jednorázovou. Jakoukoli. Nikdy jsme v podobné situaci nebyli a vždycky jsme se o sebe dokázali postarat, ale tato rána osudu nás pokořila natolik, že jsme nuceni vás, naše známé i neznámé, o pomoc požádat.

Vězte, že všechny peníze, kterými se nás rozhodnete podpořit půjdou jen na to nejnutnější a v případě, že na konci tohoto, po všech stránkách nesmírně náročného, období nějaké darované peníze zbydou, dostanou je ti, kteří se ocitli ve stejné situaci jako naše rodina. Předem vám z celého srdce děkujeme za pomoc, pochopení i modlitby.

V hluboké pokoře a se srdečným díky,
Horváthovi – František, Bianka, Ejminka & František ml.